|| !! Čtěte Pravidla !! ZDE || AKTUÁLNĚ: Kumiko Zpět; Mangai no Chikara již brzy;

Těžká rozhodnutí - 20. Kapitola

25. října 2008 v 14:53 | Misaki Kumiko |  Těžká rozhodnutí


Probudila se ve své posteli... Otevřela oči a vzpamatovávala se. Pak se rozesmála a zabořila znova hlavu do polštáře. Slyšela, že někdo přichází. Zavřela oči a jen škvírkou se dívala, kdo to je. Když zahlídla blonďaté vlasy, objevil se v ní pocit štěstí. Deidara se naklonil k její posteli, Kumiko otevřela oči, sedla si a objala ho kolem krku. "Byl to jenom sen?" zadívala se mu ustaraně do očí. "Neboj." usmál se na ni Deidara a znova se políbili. Pak si sedli na postel, Kumiko Deidarovi na klín. "A ví o tom někdo?"

"Ne, neví. Teda aspoň doufám. Jen aby to nevěděl Zetsu, to by se to pak během pěti minut dozvěděla celá organizace i se spojem." zasmál se a položil Kumiko zpátky na postel. "A kolik je vlastně hodin?"
"Je už navečer... pěkně sis zaspala... V noci budeš koukat do zdi."
"Neboj, nebudu. A když jo, dokážu se zabavit." řekla šibalsky a lehla si mu na záda. Hlavu dala na jeho rameno a když se Deidara otočil, zase se na sebe dívali. "Copak? Máš v plánu mě přepadnout?"
"Proč by ne? Ukážu ti svoje nejnovější jutsu, chceš? Zdálo se mi o něm."
"To si nenechám ujít." odpověděl jí s úsměvem a dal jí pusu. Pak odešel. Kumiko se slastně svalila na polštář, na tváři měla úsměv. Byla snad nejšťastnější na světě. Zvedla se, umyla si obličej a rozčesala si vlasy. Nedělala si drdol, nechala si je jen tak volně rozpuštěné. Oblíkla si plášť a šla mezi ostatní. Vykračovala si jako měsíček na hnoji. Z utrápené dívky byla teď šťastná a svěží plná chuti do života. Itachi hned poznal, že se něco děje. Kumiko prošla kolem něho, vyskočila a hodila mu za plášť oříšek, který sebrala na stole. "Co děláš?" zeptal se nechápavě a u toho si se smíchem doloval z pláště ořech. "Heh, zapadl, co? Malá, ale šikovná, heč!" smála se Kumiko, vyplázla na Itachiho jazyk a přitom přejížděla ukazováčky o sebe. Deidara, který si něco psal do svitku, se musel smát a Itachi po chvíli nechápání se tomu smál taky. Když Itachi vydoloval oříšek, hodil ho zpátky po Kumiko. "Co? Bitku? Mám po tobě hodit tohle? Nebude to bolet, jen ti to trochu oživí obleček." zubila se Kumiko držíc v ruce shnilé rajče. "Ne, prosím, tohle po mě neházej. Pein by nás už pak zabil."
"Dělám si legraci. Máme nějakou misi?"
"Hmm, ne! Teď jsou pryč Hidan a Kakuzu."
"A s čím si to furt hraješ? Tady trháš svitky a neumíš poskládat ani pořádnou vlaštovku!"
"A ty snad jo?"
"No to si piš, že jo! A pak si dám závod s Deidarou, jestli poletí rychlejc moje Origami a nebo jeho jíl." zazubila se na Deidaru, ten otevřel dlaň, ve které měl ptáčka, pustil ho a u stropu ho nechal vybuchnout. "Ts... Nemachruj." otočila se jakoby uraženě a pak se smíchem běžela k Deidarovi. Sedla si mu hrdě a vesele na klín. Itachi na ní chvíli civěl a pak se zeptal: "Je tu něco, co nevím?"
"Nevšímej si toho." řekl odevzdaně Deidara a přehodil Kumiko vlasy dozadu. Itachi tušil, co se děje, tak si s Kumiko sedl před sídlo a ta mu jako příteli řekla, co se děje. "No, to jsem si nemyslel, že se takhle rychle otrkáš."
"Tohle nebylo moc rychle. Byl to první člen Akatsuki, kterýho jsem poznala. Jenže tenkrát ještě nebyl v organizaci. A když se tak nad tím zamyslím, tenkrát mi udělal to samý co Neji, možná ještě horší. Jenže jsme byli ještě děti, tak prostě to celý..."
"Jasný, chápu. Tebe prostě člověk musí přizabít, abys ho uznávala. Co si pamatuju, tak jste se k sobě vždycky chovali jak kočka s myší."
"Já vím. Vzpomínám si na to, jak jsme se k sobě vždycky chovali."
"Když jsi prvně přišla do sídla Akatsuki, viděl jsem, jak jsi byla vytřeštěná, když jsi viděla znova Deidaru."
"Já nevěděla, že je z Akatsuki. Musel se k vám přidat někdy v době, kdy já jsem tam nebyla."
"Tenkrát jsi na něj řvala, že ho zmlátíš do kulatý krychle, to si pamatuju."
"Jo! On na mě jen tak vyplázl jazyk a totálně v klidu si odkráčel nahoru."
"No jo, mladej Deidara. Puberťák, co vlezl mezi Akatsuki, to bylo peklo." Kumiko se rozesmála. Zavzpomínala na časy, kdy ji z doupěte skoro vyhazovali, kdy je Pein málem pozabíjel, kdy se se všema handrkovala, ale zároveň to byli její jediní přátelé, což jsou i teď. Teď je jedna z nich. Když přišla do doupěte poprvé jako čtrnáctiletá, nikdy by si nepomyslela, že jednou bude patřit mezi tak skvělé Ninji jako jsou kluci z Akatsuki + Konan, která jí dělala kamarádku. Uplynul týden a všechno bylo v normálu. Kumiko s Deidarou byli pořád spolu a brzy si toho všimli i jiní členové Akatsuki. Kisame měl pořád nemístné poznámky, Kakuzu si toho nevšímal a Hidanovi to bylo maximálně jedno. Pein s Konan jim to přáli a Zetsu k tomu nic neměl. Tobi jako by to ještě nevěděl. Sasori jako parťák Deidary s ním držel, stejně jako Itachi držel s Kumiko. Měli klasický program, jaký mívá Akatsuki. Kumiko s Deidarou a se Sasorim dokončili misi podle plánu. Když se vrátili do sídla, Kumiko zamířila prvně do koupelny a pak jen ve svém oblečení z vesnice vylezla ven. Vlasy měla zabalené v ručníku. Když vycentrovala svůj pohled ke stolu, seděl tam Itachi a hlavu měl položenou v dlaních, lokty opřené o stůl. Zamávala mu před očima, které měl stejně zakryté.
"Co je, Itachi? Sedíš tu jak hromádka starostí, takhle jsem tě viděla nakonec když ses strachoval, jestli náhodou nebudeš mít dítě."
"Máme zprávy z Konohy."
"A? Něco se tam mele?"
"Jo! A přímo v klanu Misaki."
"Nic divnýho. Tatíček beztak zase něco kuje, aby mě dostal zpátky."
"Moc si nefandi. Už po tobě zrušil pátrání."
"No sláva!"
"Ale to není to hlavní. Ayaka... no... totiž!"
"Vyžvejkni se!" křikla po něm.
"No vzdala se příjmení Misaki."
"Cože? Ale je nástupce hlavní větve, to přece..."
"Právě že ne! Teď je to Sayuri."
"No to se asi děly věci! Vždycky byla s tátou jako jeden, musela udělat něco dost zlýho, jinak by ji takhle nikdy neodstrčil." řekla Kumiko a už odcházela ke džbánu s čistou vodou. Nalívala si do mističky. "A co ty tu takhle sedíš? S tím nic neuděláme, jakmile jednou opustila klan, tak je v loji, to už se zpátky vzít jen tak nedá."
"Měl bych jít za ní. A ty se mnou."
"Co zase já?! Viděl jsi, jak to dopadlo minule. Způsobila bych jí ještě větší problémy, než má teď. A navíc ani nevíš kde je."
"No právě. Ale ty bys to mohla nějak zjistit."
"No jistě, já s tebou půjdu jako informační tabule?! To tak. Ve vesnici mě všichni pochytají, zavřou... a já nevím co ještě. Jestli ti to není známo, tak nás dva tam milujou ze všech nejvíc. Koneckonců chci někam jít s Deidarou."
"Kumiko, zavři hubu a pojď se mnou. Kdyby nebylo mě, tak bys si jen těžko tenhle plášť nosila a zdaleka bys se neměla tak dobře, jak se máš teď. Snášela bys otrávený pohledy táty a mlátila se na jednom místě. Tak bys mi snad párkrát vyhovět mohla, ne? Je mi jasný, že tolerance není tvá silná stránka, ale kompenzace máš celkem ráda."
"Tak fajn, fajn..."
"Dík." Kumiko si sundala z hlavy ručník a oblékla si plášť. Nechtělo se jí česat si drdol, tak si vlasy jen nemotorně dala do culíku. Pak vylezla ven. Potkala Deidaru, chytila ho za plášť a přitáhla si ho k sobě. Deidara to nečekal, lekl se a málem ji s sebou strhnul na zem. "Co se děje? Někam se chystáš?"
"Jdu s Itachim do Konohy. Moje sestra má nějaký problémy."
"Zdálo se mi, že ti na Konoze ani na rodině už nezáleží."
"Mě ne. Ale Itachimu jo. Něco málo mu dlužím."
"Tak buď na sebe hlavně opatrná."
"Neboj." Padli si do náručí a políbili se. V tom okamžiku vyběhl z doupěte přichystaný Itachi. Šel napřed a čekal, až se Kumiko s Deidarou rozloučí. Setkali se asi na polovině cesty. "No to byla doba."
"Ts... Ty s Ayakou taky nešetříš časem. Tak radši mlč, co se týče tohohle."
"No jo... Ty máš vždycky na všechno odpověď."
"Chm..." Kumiko se zasmála a pak to vzali přes stromy přímo do Konohy. Přišli až za dům Misaki. "Počkej tu! Ani se nehni! Kdyby tě někdo prudil, tak ho dostaň do iluze nebo já nevím, prostě se ho zbav."
"Tak jo. A co budeš dělat ty?"
"Najdu Sayuri nebo babičku. Tátu fakt vyhledávat nebudu. A pak se zeptám, co se vlastně stalo." Narazila si klobouk a vešla do domu. Proplížila se celým domem až do pokoje Sayuri. Zrovna seděla na posteli a četla si. Kumiko ji bez ohledu vzala za Kimono, přirazila ji ke zdi a když chtěla Sayuri vykřiknout, překryla jí pusu. "Neřvi a poslouchej mě, Sayuri. Kde je Ayaka?!"
"Kumiko?"
"Kde je Ayaka?!?! Nic jinýho slyšet nechcu!"
"Já nevím. Vzdala se příjmení a někam zmizela, nikdo neví kam."
"Je Sai na misi?"
"J-j-já nevím." Sayuri začala vyděšeně koktat, když ji Kumiko surově držela u stěny.
"Z tebe to leze jak z chlupatý deky. Běda jak cekneš, že jsem tu byla, rozumíš?!"
"T-ty jsi v Aka..."
"To není tvoje věc. Měj se a nezapomeň na to, co jsem ti řekla." zašeptala ostře Kumiko a pak Sayuri srazila na postel. Sundala si klobouk a vyskočila z okna. Doběhla za Itachim. "Asi vím, kde je. Možná. Zkusíme to, jinou volbu nemáme."
"Tak jo." Začalo šíleně pršet... bylo právě období dešťů. Kumiko s Itachim letěli přes Konohu. Kumiko přiběhla ke dveřím. Už se dotýkala kliky, když jí Itachi zadržel. "Chceš tam zase vtrhnout?"
"Já na nějaký klepání kašlu." řekla a než se Itachi vzpamatoval, vlítla do domu. Když uviděla Saie, jak se na ni chystá útočit, strhla si klobouk a zařvala na něj: "Ty vole, Saii, to jsem já- Kumiko!" Chvíli stáli v tichu, pak se Kumiko otočila, vzala prudce Itachiho za plášť a vtáhla ho dovnitř. Ten se skoro nestačil vzpamatovat. Kumiko zabouchla dveře a rozhlídla se. "Panebože! Nějaký moc barevný, ne? Vy blázni, takhle jsem si to nepředstavovala!" rozesmála se Kumiko. Itachi si sundal z hlavy klobouk a Ayaka ho konečně poznala. Skočila mu hned kolem krku. Sai stál na místě a nevěděl, která bije. Byl úplně zmatený. Kumiko k němu přišla, dala mu ruku na rameno a usmála se na něj: "Klid! To bude dobrý! Sedni si, nohy do ledu a bude to v pohodě." Sai se od ní odtrhnul a šel od ní dál. Kumiko si sundala plášť a hodila ho přes židli, aby trochu naschnul. Objevilo se její oblečení se znaky klanu Misaki. Ayaka si pořád něco šeptala s Itachim v jeho obětí. Kumiko si sedla na židli a zvedla plátno, které spadlo. Postavila ho na stojan. Sai se po chvíli vzpamatoval a šel ke Kumiko. "Jdeš na maškarní?"
"A to jako proč?"
"Já se vyděsil, že seš jedna z Akatsuki. Vím, že jsi schopná hodně věcí, ale tohle mě fakt vyděsilo. A ten druhej je kdo?" Sai si dal k puse šálek s čajem a chtěl se napít.
"To je můj kolega a kámoš z Akatsuki- Uchiha Itachi." V tu chvíli Sai šálek upustil a polil si nohy. Vstal a nevěděl, co má dělat. Kumiko pořád seděla v klidu a dívala se na něj, jako by nic neřekla. "Tohle je blbá sranda, Kumiko!"
"Nedělám si srandu. Když jsem opustila tuhle zaprcanou vesnici, věděla jsem, kam jdu. Šla jsem jen Itachiho doprovodit, protože on netušil, kde má Ayaku hledat. Pak zase oba zmizíme."
"On... ty... co to..."
"Klid, Saii. Když budeš zticha, tak se ti nic nestane."
"Co se mi to tu snažíš tvrdit?! Ty se znáš s Akatsuki?"
"Ne! Patřím do nich, ale neznám se s nima." poklepala si Kumiko ironicky na čelo a zakroutila hlavou. Pozorovala Ayaku a Itachiho, jak se k sobě mají a v hlavě se jí odrážely vzpomínky, jak vzala Deidaru za ruce, jak se objali, jak si dali první polibek. Kdyby ho teď měla u sebe, bylo by všechno snazší. Pár hodin ho neměla na očích a stýskalo se jí, jako by ho neviděla léta. Prohlížela si své tmavě fialové nehty. Pak zvedla hlavu a dívala se, jak Itachi propaluje Saie pohledem. Otočila oči v sloup, přehodila si pod pláštěm nohu přes nohu, opřela si hlavu o opěradlo a dívala se do stropu. Za chvíli ji to nudilo, tak usnula. Zdál se jí krásný sen, ale najednou ji probudil náraz. Ležela na zemi a Itachi se na ni koukal shora. Kroutil hlavou a smál se. "No co no? Tak jsem spadla z křesla!"
"Škoda, že ses neviděla. Kolíbala ses ze strany na stranu a pak ses s tím křeslem úplně převrátila."
"No aspoň nějak jsem se zabavila, než jste se vykecali. Nebo ještě nevykecali?"
"No, už pomalu jo, ale ještě pár minut ses mohla kolíbat."
"Ha, ha, ha... vtipné."
,,No a tohle znamená co?"
,,To znamená, že se tě to ani trochu netýká!": zařval po něm Itachi
,,Jenže týká! Ayaka je má nejlepší kamarádka..."
,,Ztichni, než špatně skončíš!"
,,Přestaňte! Jste jako malí kluci!": ukončila to Ayaka a vkročila mezi ně.
,,Omlouvám se Saii, za Itachiho chování": Řekla omluvně, Sai zvedl hlavu a Itachi byl na prasknutí.
,,Mohla jsi mi říct, s kým se stýkáš, byl bych na to připravený."
,,Na tohle nemám nervy a ty Ayako si sbal věci, tady tě nenechám...": Sykl v záchvatu zuřivosti, chytil Kumiko za plášť a s dalšími poznámkami ji vytáhl ven. Kumiko se mu pak vytrhla a se zvědavým naštváním se podívala na Itachiho. "Jak... jak tohle myslíš? Jak jako, že ji tu nenecháš?! Kam ji jako chceš vzít?"
"No kam asi... Myslí!"
"Pokud budu myslet, budu tu zřejmě jediná, kdo přemejšlí! Přece ji nechceš vzít do doupěte, sebevrahu?!"
"Chci! Jestli Pein někoho zabije, tak to budu já. Ty nemusíš mít vůbec strach."
"Ts... Tím bude trpět celá organizace! A já nejvíc! Byla jsem ráda, že jsem se zbavila celýho klanu Misaki! A hlavně svojí starší ségry! Itachi, jsi normální?!"
"Já se s tebou o tom nebudu vůbec bavit, Kumiko."
"Fajn! Ale vynech mě z toho! A ty ani Ayaka na mě nemluvte minimálně dvě století!" křikla a odhopsala po stromech zpátky největší rychlostí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama